Anorexie, sebepoškozování a agrese.
V mojí praxi se setkávám s lidmi, kteří se dostali tak daleko, že vědomě poškozují svá těla. V okamžiku říznutí do kůže pociťují úlevu, protože svou vinu mohou nějakým způsobem potrestat. Možná takhle zkouší, jestli jsou vůbec živí a jak je život cítit. Bolestí? Pálením? Potřebují tohle vůbec vnímat? Je to nutné?
Zkusila bych se na to podívat tak, že rozdvojím sama sebe. Není to o skutečném rozdvojení osobnosti, ale jen o terapii.
Takže, navnímám, jak cítím své tělo a pak jakoby poodstoupím a pozoruji sama sebe. Jaký je můj první dojem z pohledu na tuto bytost. Každý to může vidět jinak. Jedna skupina lidí řekne, že se jim pohled nelíbí a často se na sebe nemohou ani podívat, jsou velmi přecitlivělí. Druhá skupina je celkem spokojená. Když ale chvilku počkají, začne se obraz těla měnit a ukazovat potlačené věci. A poslední skupina – těm je všechno jedno, nebo nevidí nic. Nejsou schopni vůbec nic ani cítit. Dokonale potlačili sami sebe.
To jsou případy těch skutečně nemocných. Proč tedy nezkusit bolest? Co se stane, když tělu chybí jídlo? Proč nezačít provokovat, abych byl bit? Jsem pánem světa, že se mi nic nestane?
Terapie vhledu a cítění těla je cesta, jak přivést takového člověka zpět do svého středu. Zjednodušeně řečeno, pokud umožníme duši, aby se nebála spočinout v těle bez strachu a nepříjemných pocitů, dokáže takový člověk opět převzít svůj život do vlastních rukou a být zodpovědný sám za sebe.
Proces navracení duše příjemný být nemusí. Člověk může procházet problémovými situacemi a zároveň emoce prožívat přímo v těle. Nebo problémové situace rozebírat nemusí, tak aby věděl přesně, kdo mu ublížil a co se stalo, ale vnímat tělo při terapii je nezbytné. V podstatě platí pravidlo: „dovol si nevědět.“ Také je možné při mé terapii jen nabírat sílu. Tělo se tak připravuje na větší změnu. Právě proto učím klienty, jak to udělat, aby těla cítili a zároveň nebyli zahlceni přemírou fyzické bolesti nebo bolesti emoční.